Přezkoušení domškoláků
Může jít o příjemné popovídání dítěte a učitele, ale také to může být opruz.
Liší se školu od školy a je zásadní najít variantu, která bude dětem i celé rodině vyhovovat.
Být rodičem domškoláka prvňáčka není to samé jako třeba páťáka a forma přezkoušení na to má velký vliv.
Přezkoušení našich domškoláků může přinášet velké výzvy při komunikaci s dětmi.
(Zkušení rodiče domškoláků mohou přeskočit až na poslední část článku.)
Kdo přezkušuje domškoláky?
Během června přichází čas, kdy domškoláčtí rodiče mezi sebou sdílí zážitky z přezkoušení.
Čím máte staršího domškoláka, tím se téma přezkoušení stává zajímavější z různých důvodů, ale vezmeme to pěkně popořádku.
Když máte dítě, které je na individuálním vzdělávání, tak musí být zapsané do nějaké kmenové rejstříkové školy a dvakrát ročně absolvovat přezkoušení.
Pro domškoláka jsou závazné výstupy, které má jeho kmenová škola napsané ve svém Školním vzdělávacím programu. Formu přezkoušení, tedy to, jak přesně bude ověřování znalostí dětí vypadat má plně v kompetenci ředitel školy.
Ale přeci jenom často dochází ke spolupráci mezi různými organizacemi tak, aby přezkoušení bylo pro děti co nejpříjemnější.
Můžete oslovit Asociaci domácího vzdělávání, která vás propojí s metodičkou domácího vzdělávání a spoludomlouvat si přezkoušení s ní.
Výhodou je, že metodičky domácího vzdělávání mají s přezkušováním domškoláků velkou zkušenost, rozumí situaci, znají příběhy různých rodin a mají reálná očekávání od dětí.
V případě, že vaše dítě chodí do nějaké komunitní školy, tak bývá zvykem, že většina dětí je zapsána v jedné kmenové škole a díky tomu může přezkoušení probíhat přímo v prostředí vaší komunitní školy, což bývá pro děti příjemnější.
(Pokud se ztrácíte v pojmech, můžete si přečíst tento článek).
Jak vypadá přezkoušení domškoláka?
Neexistují žádná univerzální pravidla, jak má přezkoušení vypadat.
Nejnáročnější může být situace, pokud se rozhodnete, že zapíšete své domškoláky do kmenové školy, která s individuálním vzděláváním nemá žádné zkušenosti.
Často pak rodiče popisují tendence, že děti píší klasické písemky z celého pololetí, jsou zkoušené několik dnů za sebou a dostávají známky podle toho, jak se jim testy povedou. Většinou se k tomu přidružuje i tendence zvát si děti častěji než jednou za půl roku.
Může to být velmi náročné jak pro vaše dítě, tak pro vás, proto je zásadní zajímat se o výběr kmenové školy a znát podmínky přezkoušení předem.
V případě, že škola nabízí portfoliové přezkoušení, tak to znamená, že děti celý půlrok shromažďují „důkazy“, o tom, jak se učily, a pak s nimi přezkušující učitel vede rozhovor o tom, co dělaly.
I portfoliové přezkoušení bude na různých školách vypadat různě. Někde bude nutné doložit nějaké povinné práce, jinde se to může blížit rozhovoru nad fotkami z výletů a aktivit, které děti absolvovaly.
Některé školy hodnotí děti samy pouze na základě přezkoušení, jiné školy mohou chtít vyplnit po rodičích dotazníky, o tom, co jejich dítě umí, nebo napsat slovní hodnocení/dopis. Případně sebehodnocení píší samy děti.
Je logické, že na druhém stupni, kde je více vzdělávacích oblastí (zjednodušeně předmětů), přibývá podmínek, případně povinných prací, které musí děti splnit.
Pokud má kmenová škola dobře napsaný Školní vzdělávací program, tak pořád nemusí být učivo (a výstupy) vázané na konkrétní ročník a děti mohou mít velkou svobodu v tom, do jakého tématu/projektu se pustí.
Když je někde hodně možností, pak velmi záleží na konkrétních lidech a komunikaci. Pokud je dobrá vůle, tak se dá vymyslet skoro ideální podmínky proto, aby se děti vzdělávaly podle svých potřeb.
Proč mohou vznikat nedorozumění kolem přezkoušení?
Nedorozumění je v tomto případě spíš eufemismus pro nepříjemné diskuze mezi zastánci a odpůrci domácího vzdělávání, ale také zážitky z přezkoušení na kmenových školách, které nemají předchozí zkušenost s individuálním vzděláváním.
Největší rozdíl mezi hodnocením dětí, které chodí každý den do školy a těmi, které jsou na domácím vzdělávání je v tom, že děti ve škole jsou hodnoceny průběžně (píší testy, jsou zkoušené, vypracovávají úkoly, projekty, …) a děti na individuálním vzdělávání celkově (jednorázově).
Jsou to 2 naprosto odlišné věci, které mezi sebou nelze porovnávat.
To, co umí děti s každodenní docházkou do školy na konci školního roku, se nerovná součtu znalostí, které napsaly do písemek. Proces zapomínání je neúprosný, zejména pokud s ním učitel nepracuje a děti neměly žádnou vnitřní motivaci se konkrétní téma naučit. V takovém případě jsou na konci roku znalosti z například z března téměř na nule.
(Není to tak u všech dětí, každý má trošku jinou paměť, ale jsou děti, které nic nevědí už týden po písemce, i přestože z ní dostaly jedničku).
Učitelé, kteří toto vědí a jsou k sobě upřímní, tak mají úplně odlišný přístup k přezkušování než učitelé, kteří žijí v iluzi, že děti si věci, které nepoužívají, pamatují dlouhodobě.
Případně existují pedagogové, které si stojí za tím, že učení je potřeba si oddřít, stejně jako pak celý život. Pro ně je hodně těžké přijmout, že děti na domácím vzdělávání se učí bez testů, zkoušení, a často i bez učebnic a vyplňování pracovních sešitů.
Vnitřní konflikt rodičů domškoláků
Pokud jste rodiče domškoláků, ale nepřenesli jste si domů školu v plné palbě se stíháním vyplňováním pracovních sešitů a následováním kapitol v učebnici, tak postupně dochází k tomu, že vaše děti se vzdalují od vcelku homogenní skupiny daného ročníku základní školy.
V něčem toho umí mnohem více a v něčem zas méně.
Úplně přirozeně to odpovídá tomu, jak to vypadá, když se sejdou dospělí kamarádi a povídají si o tom, kdo jakou dělá práci, v čem se vzdělává, co ho baví.
Pravděpodobně poměrně velká část rodičů domškoláků tak v období přezkoušení zažívá lehký (nebo i velký) stres z toho, co když jejich děti neuspějí a přijde se na to, že neumí vyjmenovat všechna vyjmenovaná slova, že nepíší, nečtou a nepočítají dostatečně rychle. Případně, že nezbyl čas se věnovat některému tématu z přírodovědy, protože dítě šlo do hloubky v historii.
Zároveň jsou tu domškoláci s velmi volným vzděláváním, který se přibližuje unschoolingu.
(Unschooling je v ČR nelegální, takže tu nemůžu napsat, že jsou děti, které se učí zejména hraním Minecraftu, deskovek, sledováním youtuberů apod.)
A pak může přicházet vnitřní konflikt (nebo vnější mezi partnery i dětmi), jak se postavit k přezkoušení.
- Přiznat, že naše dítě neumí něco, co je napsané v ŠVP naší kmenové školy?
- Formálně naplnit požadavky tím, že se narychlo vyplní nějaké pracovní listy?
- Neřešit to a čekat, jak se to vyvrbí?
Můžeme být naprosto v souladu s myšlenkou, že naše děti se něco naučí ve chvíli, kdy to budou potřebovat.
Nebo vidíme, že naše dítě na některé dovednosti není ještě zralé/nemá senzitivní období, a tak má velký smysl počkat, až mu mozek dozraje a netrápit do rutinním opakování něčeho, co mu teď nemůže docvaknout.
Ale zároveň si nikdo z rodičů nepřeje nějaké nepříjemnosti, nebo situaci, že jim někdo zakáže mít dítě na individuálním vzdělávání.
První konflikt je přiznat/nepřiznat, řešit/neřešit, vyčkávat/přeci jenom něco udělat.
Druhý vnitřní konflikt nás vede, ale mnohem dál.
Dotýkáme se tématu smyslu přezkoušení a díky tomu role státu, smyslu zákonů a pravidel.
Každá skupina lidí, které se potkává, žije na jednom místě, si postupně vytváří pravidla.
Žádná pravidla nejsou ideální pro všechny zúčastněné. Dost často je to kompromis, který není výhodný skoro pro nikoho.
V menší skupince se možná podaří dojít ke konsenzu, ale na úrovni státu a zákonů je to nemožné.
Žijeme ve státě, kde je legální domácí vzdělávání a můžeme poděkovat těm, kteří se o to zasadili.
Jsou země, kde je povolený i unschooling a jsou země, kde není možné ani domácí vzdělávání.
Kmenové školy, které vytváří laskavé podmínky pro domškoláky a umožňují jim velkou svobodu, zároveň musí splnit všechny povinné náležitosti a jednou za čas čelí kontrole z České školní inspekce.
Zejména nově vzniklé rejstříkové školy musí být velmi opatrné, aby jim školu někdo hned po prvním roce nezavřel.
Tito odvážní ředitelé a učitelé jsou lidé, díky kterým můžeme mít děti v domácím vzdělávání, nebo zakládat komunitní školy a domškolácké skupiny a nechat děti učit se podle jejich potřeb.
Trošku ze široka popisuju, proč je přezkoušení domškoláků takový taneček, u kterého všichni musí opatrně našlapovat, aby to mohlo fungovat.
Ale v tom procesu jsou děti, které budou mít hned nebo časem mít zvídavé otázky.
- K čemu to přezkoušení je?
- Proč bych měl někomu vyprávět o tom, co jsem dělal?
- Proč to někdo potřebuje kontrolovat?
V situaci, kdy státní základní školství neumožňuje všem dětem dostupnou spádovou školu, která učí v souladu s moderními poznatky o učení, a proto jsme se rozhodli jít alternativní cestou, není jednoduché na tyto otázky odpovědět.
Můžeme si zanadávat na to, jak je české školství zkostnatělé a reformy se sunou příliš pomalu.
Ale možná je fajn o tom přemýšlet i v kontextu, že děti si skrze nás vytváří svoje postoje k státu, zákonům, pravidlům, …
Když budeme mluvit o tom, že školský zákon je naprd a že nezbývá nic jiného než ho porušovat.
Tak musíme počítat s tím, že si děti mohou vybrat jiný zákon, který bude naprd podle nich a budou ho překračovat.
Může naše filozofie korespondovat s tím, že obecně zákony a státy jsou naprd a že je v pohodě je porušovat, když nedávají smysl.
Nakonec to může sklouznout k tomu, že proti dogmatu zákonů a kontroly státem bojujeme dogmatem svých názorů.
Pro mě je to skvělá situace mluvit s dětmi o tom, že jednoduchá řešení a zaručeně správná univerzální řešení neexistují.
Vnímám, že mým úkolem je vytvářet dětem prostředí, ve kterém si samy udělají svůj názor, a tak se snažím vyhýbat dogmatickým hláškám a mluvím o tom z různých úhlů pohledu.
Porušování zákonů, porušování pravidel, vede ke slovům lež, podvod.
Co předáváme dětem, pokud jim vždycky říkáme pravdu, ale nějaké instituci lžeme?
Tohle je drsná otázka, která vás může trochu vyprudit.
Ale je na ní vidět to, že jednoduchá řešení a přístupy opravdu neexistují a jediné co můžeme je s dětmi opakovaně komunikovat a pomáhat vidět nuance a nechávat je spolurozhodovat o tom, jak situaci vyřešíme.
Učila jsem na státní škole, setkávala se se spoustou školáků při volnočasových aktivitách a znám hodně domškoláků.
A mám stejnou zkušenost, jako o tom mluví výzkumy. Když porovnáváme velké skupiny dětí, tak „studijní/životní výsledky“ jsou srovnatelné. Konkrétní děti mají ale své specifické potřeby a každé z nich bude potřebovat trochu jiné prostředí, aby nejlépe rozvíjelo svůj potenciál.
A tak přeju všem dětem (školákům i domškolákům), aby se učily přesně v takovém prostředí, jaké potřebují.
Karolina
Přemýšlíte o domácím vzdělávání nebo vybíráte školu?
Věnuji se poradenství při výběru školy už od roku 2016. Mám osobní zkušenost s waldorfskou a komunitní školou, domškoláctvím a spolupracuji i s montessori školou.
Při poradenství pracujeme s potřebami dětí a hodnotami rodiny.
