Známky jako mocenský nástroj. Děkuji, nechci.
Je známkování stoprocentní zlo?
Zachrání nás formativní hodnocení?
V čem se skrývá největší riziko známkování/hodnocení?
Známky jsou způsob komunikace
Známky, písmenka, procenta, slova, razítka, nálepky, … nejsou ani dobré, ani špatné. Mají přesně takovou hodnotu, jakou jim přisoudíme.
Jsou to symboly, podléhají domluvě konkrétního kmene (náčelníka a jeho indiánů) a často se nedají přenést ani do sousedního kmene, natož učinit je univerzálně platnými.
Ty symboly nesou informaci, a tím se známkování i jiné hodnocení stává primárně komunikací mezi učitelem (průvodcem) a žákem
(studentem).
Je-li známkování a hodnocení komunikace, můžeme přemýšlet o tom, jestli je ta komunikace dobrá, přínosná, příjemná, respektující, …, nebo špatná, nepříjemná, manipulující, mocenská, …
Jestli je to dialog nebo monolog.
Než se pustíme do většího přemýšlení nad známkami a hodnocení, tak si vymezíme pár pojmů, abychom všichni mluvili o tom samém.
Základní pojmy k hodnocení
Hodnocení je srovnávání. Bud srovnáváme výkony lidí mezi sebou, nebo máme nějakou škálu kritérií, se kterými pak výkony porovnáváme.
Můžeme použít známky, nebo nějakou jinou jejich obdobu, které často vyjadřují nějaký kvantitativní podíl toho, co dítě umí z nějakého celku.
- Kolik udělalo chyb?
- Kolik otázek mělo správně?
- Kolik spočítalo příkladů?
Známky velmi často vedou k tomu, že vytvoříme pořadí dětí, podle toho, jak daný test/úkol/zkoušení zvládly.
Kvantitativně se hodnotí i něco tak rozmanitého, jako je krasobruslení, a tak si dokážeme představit, že známkou lze zachytit i umělecký dojem.
Pojem slovní hodnocení neříká nic jiného než to, že někdo napsal hodnocení pomocí slov. Nemusí to nutně znamenat, že je to něco lepšího než známky.
Formativní hodnocení je průběžné hodnocení, které má dětem přinést konkrétní informace, které jim pomohou zlepšovat se v určitých oblastech.
- Potřebujeme k tomu umět popsat proces, během kterého se děti něco učí. Ukázat dětem, kde na té cestě se nacházejí, jaká jsou úskalí, bariéry, případně do jaké míry látce rozumí.
- Potřebujeme umět dětem dát zpětnou vazbu, která je v učení posune.
- Definujeme kritéria úspěchu, vysvětlíme je dětem tak, aby tomu rozuměly.
- Umožníme dětem, aby se učily od sebe navzájem a dávaly si zpětnou vazbu.
- Vedeme děti k tomu, aby uměly samy zhodnotit svůj výkon.
Na tomto místě není úplně prostor vysvětlovat všechny detaily formativního hodnocení ani konkrétní příklady. Jde mi o pochopení toho, že slovní hodnocení se nerovná formativní hodnocení a o přibližnou představu o tom, že formativní hodnocení je poměrně sofistikovaná disciplína, která se dá dělat i blbě.
Hodnocení práce dětí je téměř vždy subjektivní, a tak má velký význam samotný učitel/průvodce, jeho dovednosti i hodnoty.
Je opravdu zásadní jestli známkujeme nebo píšeme slovní hodnocení?
Snad nejčastější argument proti zrušení známkování je, že je to jednoduché, rychlé, srozumitelné a má to u nás tradici.
Budu ráda, když mě doplníte, ale já asi žádnou jinou „výhodu“ nevidím.
Upřímně si myslím, že ta jednoduchost je pouze zdánlivá. Znám spoustu učitelů, kteří vymýšlejí různé složité způsoby s body, procenty, průměry, … tak, aby jejich hodnocení bylo co nejspravedlivější, a podařilo se jim, co nejlépe rozřadit děti do oněch pěti chlívečků podle známek.
Aby informaci, kterou známka nese porozumělo i dítě, tak je celkem nezbytné, aby byla podložená kritérii, která jsou srozumitelná.
Způsob hodnocení musí děti znát předem a obecné informace jsou zapsané ve Školním vzdělávacím programu a ve Školním řádu.
Je to docela fuška vymyslet smysluplná kritéria hodnocení, když netušíte, kolik písemek stihnete napsat, protože nevíte, kolik vám odpadne hodin. Odhadovat, jak bude vypadat pololetí ve třídě, kterou třeba ani neznáte, je velké věštění z křišťálové koule. A tak jsou i objektivní důvody, proč z původně dobré myšlenky vzniknou nesmyslná kritéria hodnocení a pocity dětské nespravedlnosti.
To, k čemu směřuji je, že do důsledku není až tak důležité, jestli známkujeme nebo píšeme slovní hodnocení. Obojí může mít základ ve formativním hodnocení, ale mnohem více jde o to, jak vnímáme svoji roli učitele nebo průvodce a jakou volíme komunikaci.
- Kdo je zodpovědný za to, že se dítě něco naučí?
- Učitel? Dítě? Rodič?
- Jak je to legislativně a jak je to doopravdy?
- Kdo to potřebuje mít pod kontrolou a proč?
- Má smysl natlačit učivo do dětí i proti jejich vůli?
Na každou z těchto otázek existuje spoustu odpovědí, které se budou lišit našimi zkušenostmi i hodnotami.
Stát chce (nebo by měl chtít) vzdělané obyvatelstvo ze spousty důvodů.
Učitelé chtějí, aby jejich práce dávala smysl, a často je kritériem úspěchu připravenost dětí na přijímačky.
Rodiče si přejí, aby se jejich děti měly v životě dobře, což často znamená, že budou chodit na kvalitní střední/vysokou školu, najdou si fajn práci.
Ale do důsledku to, jaké vzdělání budou děti mít, ovlivní život hlavně dětem samotným.
Pokud ví nejlíp stát, učitelé, rodiče, co se mají děti učit a použijí svoji moc, aby rozhodovaly za ně, tak zároveň berou tuto moc dětem, které mohou přestat vnímat, že mají vliv na svůj život.
Někdo se z toho v dospělosti celkem rychle dostane a jde si za svými sny, někdo jiný bude celý život mluvit o tom, proč zrovna on něco udělat/změnit nemůže, …
… třeba protože musí naslouchat pokynům imaginárních velitelů: „Toto se smí.“ „Toto se očekává.“ „Toto je nezodpovědné.“ „Tady se musíš zavděčit, aby …“ „Tady mlč, aby si nikdo nemyslel, že …“ „Na tohle s dvojkou z matiky nemáš.“ „Díky svojí špatné anglické výslovnosti nemůžeš jít na pohovor do zahraniční firmy.“
(Myslím, že byste vymysleli spoustu dalších přesvědčení.)
Jak to souvisí se známkování a s hodnocením?
Hodně.
- Co jste byli schopní udělat proto, abyste dostali dobrou známku, nebo se vyhnuly té špatné?
- Motivoval vás nějaký učitel pomocí špatných nebo dobrých známek k lepším výkonům?
- Používali jste taháky? Opisovali jste? Jinak podváděli?
- Jak jste se cítili, když jste dostali dobrou nebo špatnou známku?
- Jak jste se cítili mezi svými spolužáky?
- Jak to (ne)ocenili rodiče? Jak s vámi při tom komunikovali?
- Jaký to mělo vliv na výběr střední školy, práce, …?
- Měly známky moc nad vaším životem?
Jak na to, aby hodnocení nebo známky nebyly mocenským nástrojem k donucení dětí se něco naučit?
Každá komunikace mezi dvěma lidmi má potenciál být manipulativní, o to víc, když jde o dospělého člověka a dítě.
Rizika toho, že děti se naučí poslouchat a plnit pokyny někoho, kdo vypadá silnější, jsou asi zřejmé. Zároveň autoritativní výchova a mocenský přístup k dětem se předává po generace a není vůbec jednoduché z toho vystoupit.
A někdy je tak snadné použít známky/hodnocení k tomu, abychom děti namotivovaly, aby se učily.
Z výzkumů vyplývá, že vnější motivace snižuje vnitřní motivaci, což je další důvod, proč přemýšlet nad hodnocením práce dětí.
Co můžeme udělat?
- Zvědomit si, že známkování a hodnocení může mít velkou moc, což přináší velkou osobní zodpovědnost.
- Důvěřovat evoluci. Proces učení je evoluční proces, a tak jsou děti přirozeně motivovány k tomu, aby (a) přežily, (b) žily úspěšný život (a klidně bychom mohli přidat i za (c) okouzlily potenciálního partnera, se kterým vychovají další děti😊).
- Přijmout svoji omezenost. Netušíme, jak přesně bude vypadat svět, až našim dětem a žákům bude 30, 40, 50, 60 let. Velmi pravděpodobně budou potřebovat umět jiné věci než dnes. A tak je možná s dobrým úmyslem tlačíme do něčeho, co jim ubírá kapacitu na dovednosti pro budoucnost.
Máme moc, důvěřujeme evoluci a jsme si vědomi toho, že neznáme budoucnost. A máme děti moc rádi.
Co nejlepšího pro ně můžeme udělat?
Jak nejlépe můžeme využít naše zkušenosti (třeba těch +/- 40 let na světe)?
Klidně si zkuste nejdřív odpovědět sami.
Pro mě je nejlepší způsob vytvářet dětem podmínky, aby mohly dělat informovaná rozhodnutí.
Jak to vypadá v případě hodnocení?
- Popíšu jim na jejich úrovni, z jejich zorného pole, co mohou umět a k čemu by jim to mohlo být.
- Ukážu jim, kde na té cestě jsou, a co jim to může komplikovat.
- Nabídnu jim způsoby, jak se mohou něco naučit.
- Dám jim dostatek času.
- Respektuju, když jim v to v tu chvíli nedává smysl.
- Popíšu jim, co se může stát v případě, že konkrétní věc nebudou umět.
- Nechávám rozhodnutí na nich.
- Průběžně zpracovávám svoje strachy a katastrofické scénáře, které mě napadají😊.
Jak tedy přistoupit ke známkování nebo hodnocení dětí?
Určitě má smysl vzdělávat se, zlepšovat svoji komunikaci, schopnost citlivě popsat proces učení, ale i tak je nejdůležitější být upřímný sám k sobě a vždy se sám sebe zeptat:
- Dávám dětem informace a prostor k rozhodování, nebo se je snažím dostrkat tam, kde je podle mě správná cesta?
K respektující komunikaci, Nenásilné komunikaci, komunikaci podle Výchovy bez poražených najdete podněty v knihách (často stejnojmenných) i v mých kurzech, protože „komunikace“ je jediný nástroj, který máme k dispozici.
Tipy, jak zmírnit negativní vlivy známkování, ale i ke komunikaci s dětmi, budou v letní e-mailové škole pro průvodce a učitele.
Mějte krásné dny Karolina
