máme se emoce učit ve škole?
Přemýšlíte nad tím, jestli si máte pořídit kartičky nebo knížku s emocemi?
Vnímáte, že se ve společnosti o důležitosti emocí a jejich zdravém prožívání a zpracovávání víc mluví?
Je pro vás představa, že najednou vytáhnete téma emocí jako „učební látky“ nepřirozená a nevíte, jak to uchopit?
Přinášení „učení emocí“ do školního prostředí má svoje úskalí. Pokud budeme mít upřímnou touhu pomoci dětem naučit se zpracovávat svoje emoce, tak je fajn spoustu věcí si přiznat a vycházet z reálných výchozích podmínek.
Kdo se potřebuje naučit "pracovat s emocemi"?
Poslední dobou se mi stává, že narážím na články o vzdělávání a výchově a na první dobrou se při jejich čtení cítím nepříjemně, i přestože je možné, že záměr bývá dobrý.
Když jsem přemýšlela nad tím, čím to je, tak jako by se linií těch textů táhlo, že děti jsou něco nedokonalého, co je potřeba vychovat, vzdělat, a i když vnímám, že často s nejlepšími úmysly, tak mi připadá, že děti jsou pořád brány jako nějaký objekt, který je potřeba opravit.
Nejvíc mi to došlo u příspěvku, kde autorka psala o tom, že by se děti měly ve škole naučit pracovat se svými emocemi, rozpoznávat je a zároveň respektovat u sebe i ostatních.
Na první pohled na tom není nic podivného a mohl by to být hezký cíl.
Ale pokud si tu větu rozpitváme, tak na jedné straně trošku předpokládáme, že mi dospělí to umíme, děti to neumí, a tedy bychom jim měli v ideálním případě zprostředkovat podmínky, aby se to naučily.
Potkávám se s rodiči i učiteli, sdílíme společně situace s dětmi, které jsou plné emocí na straně dětí i na straně rodičů, a zatím se mi nikdy nestalo, že by mi někdo řekl, já to mám s emocemi úplně v pohodě a skvěle to zvládám (tedy pokud nepočítám lidi, kteří si prošli odborným vzděláním – nejčastěji terapeuti). Naopak úplně nejčastěji se setkávám s větami: „Jak mám učit své děti pracovat s emocemi, když to sama neumím…“ „Vždyť já ani nemám slova, kterými bych své pocity popsala.“
Děti žijí se svým vyvíjejícím se mozkem, pro který je náročné přepínat mezi starší částí mozku, která reaguje automatickými reakcemi na silné emoce, a tou novější, která je zodpovědná za racionální uvažování. Pro některé děti je to obzvlášť obtížné dostat se z velkých emocí. Mluvíme o něčem, čemu se říká integrace mozku a uvádí se, že probíhá až do 30 let.
Z mého pohledu jsou děti v pořádku, jen nemají dostatečně dozrálé všechny struktury.
Ten, kdo není úplně v pořádku je většina nás dospělých. Naši blízcí dospělí pravděpodobně neměli příliš informací, nenaslouchali své intuici, ale naopak opakovali vzorce od svých rodičů, a tak naprostá většina z nás vyrůstala v prostředí, kde se emoce chtěly hlavně zastavit („Nebreč, vždyť se nic nestalo.“ „Co tady řveš jak nějaká hysterka, to hodné děti nedělají…“. „Přestaň, nebo ti přidám, aby měla důvod.“), takže jsme se naučili nikoli je zpracovat, ale potlačit.
Díky tomu, že se potkáváme s dětmi, dostáváme druhou šanci. Možná se ale neučíme emoce zvládat, ale spíš je znovu cítit a brát jako posly zpráv, které jsou pro nás důležité.
Co je tedy naším primárním úkolem, když ne naučit děti pracovat s emocemi?
Naším úkolem ve chvíli, kdy děti prožívají silné emoce, je být tam s nimi, doručit jim zprávu, že prožívat emoce je v pořádku, že my jejich emoce ustojíme a počkáme než se ta vlna vzteku, smutku odplaví.
Pomáhá, když děti učíme emoce popisovat, protože tím zapínají ten vývojově mladší mozek a vypínají ten starší „emoční“, ale je to proces, a to nedůležitější není to, že děti říkají, že jsou smutné, naštvané, že všechny nenávidí, …, to nejdůležitější je, že se cítí přijímaní i ve chvíli, kdy je ta emoce naprosto ovládá.
A to vůbec není žádná jednoduchá disciplína. Naopak je to mega těžká věc.
Když se vrátím k té „romantické představě“, že budeme děti učit pracovat s emocemi. Za mě ten nejlepší způsob je, nechat děti emoce prožívat, mít dostatek časoprostoru na to věnovat se konfliktům nebo náročným situacím mezi dětmi, které běžně vznikají.
Možná je fajn se od teorie podívat do praxe
Já mám zhruba 4letou zkušenost se školkovými dětmi v mateřském centru a později ve školce. Vytvořili jsme pro děti respektující prostředí, kde mohly projevovat emoce a my jsme byli připraveni je ustát a být tam pro děti.
A jak to fungovalo v prostředí, kde děti mohou svobodně projevovat emoce?
Projevovaly je😊.
Mohly jsme pozorovat obrovskou radost, ale mnohem častěji vztek, který provázel řev.
Myslím, že pokud jste rodiče školkových dětí, tak máte asi dost jasnou představu o tom, jak vypadají skvěle projevované emoce.
Někdy to bylo náročné, ale měly jsme málo dětí a různé vychytávky, jak situaci, co nejlépe zvládat. A já jsem opravdu měla radost, že děti emoce projevují.
Ale asi si dokážete představit, jaký názor na skupinku dětí, které umí řvát, plakat, ale i radovat se, bude mít někdo, kdo si myslí, že děti mají být vidět, ale ne slyšet😊.
Snažím se to odlehčit, ale pro velkou část lidí, které potkají průvodkyni nebo učitelku se skupinou takto se projevujících dětí, to znamená, že ona jako pedagog selhává, protože nemá klidné spolupracující děti, které poslouchají.
Pokud jste učitelé, můžete přemýšlet nad tím, jestli si tohle umíte ustát – situaci, že nechat děti projevovat emoce je v pořádku a řvoucí dítě není pedagogické selhání.
A jak by to vypadalo ve škole?
Pravděpodobně o trochu lépe, protože přeci jenom děti už umí
dobře mluvit a některé věci popíšou, vyjádří svoji potřebu, a tak se dá
reagovat.
Ale je spousta situací, kdy děti vědomě nerozumí tomu, proč
jim není dobře, a tak těžko budou něco popisovat a mluvit o svých potřebách.
Navíc pokud se děti pohybují mezi 2 prostředími, kdy jedno
je přijímající pro projevy emocí a druhé není, tak v jednom prostředí své
emoce potlačí a ve druhém projeví nejen ty aktuální, ale i ty potlačené.
Možná to znáte, když vyzvednete děti ze školy nebo i od
babičky, najednou se spustí scéna kvůli nějaké malichernosti a vy vůbec netušíte odkud přišla.
Ve školním prostředí by se to ale klidně mohlo dít i obráceně.
Jsou rodinná prostředí, kde se emoce projevovat nemohou a zároveň je
velká skupina dětí, která může doma prožívat velmi náročné situace.
Děti by ale dost pravděpodobně neměly vztek, protože je to „doma
blbý“, a takhle srozumitelně by to nekomunikovaly. Mnohem spíš by měly
vztek na spoustu věcí a lidí kolem sebe.
Když mluvíme o tom, že by se ve školách měly děti učit popisovat
svoje emoce, porozumět jim a lépe chápat i emoce ostatních, tak podle mě hlavními otázky jsou:
- Jsou učitelé na nálož emocí připraveni?
- Umí ustát emoce dětí? Nebrat si osobně to, co v afektu řeknou?
- Umí je provést emocemi? Pomoci jim uklidnit se?
- Umí vytvořit prostředí, ve kterém děti emoce projevovat
mohou? - Vědí, jak se zachovat ve chvíli, kdy jedno dítě pohltí
emotivní záchvat a úplně to rozloží hodinu?
Co tedy s emocemi ve škole?
Ve třídách jsou děti, pro které je náročné potlačovat svoje emoce, i v situacích, kdy rozhodně není bezpečné emoce projevovat. A jsou učitelé, kteří s tím umí pracovat. Jsou třídy, které mají asistenty a většinou se jim daří ustát i náročnější situace.
Ale je důležité mluvit o tom, že když vytvoříme prostředí, kde bude mnohem více dětí projevovat emoce, tak těch „krizových situací“ bude vznikat více.
Píšu „krizové“ v uvozovkách, protože jsou to situace, na kterých mohou děti vyrůst, a právě naučit se „zvládat svoje emoce“. K tomu je ovšem potřeba dostatek času a pár trpělivých dospělých.
Co tedy s tím? Vykašlat se na „učení emocí“ ve škole?
Tak určitě záleží na tom, jestli chceme brouzdat po povrchu a odškrtnout si něco v ŠVP, nebo jestli jsme ochotní jít do hloubky.
Já také používám (i učím průvodce) různé aktivity, které pomáhají dětem porozumět emocí a popsat je. Pokud se používají cíleně, vycházejí ze situace, kterou děti prožívají (ve třídě/v rodině/ve společnosti), tak můžou mít velký efekt, ale i přesto si myslím, že základ je posílit kompetenci zvládat svoje i cizí emoce u nás dospělých. Což fakt není jednoduchý úkol.
Co bych já udělala pro wellbeing dětí ve škole?
Dopřála učitelů sebezkušenostní výcvik. Takovou light verzi toho, co mívají terapeuti.
Zaměřila bych se na komunikaci učitele s dítětem, které prožívá emoce, a zvládání těchto situací ve třídě.
Učila bych učitele, jak vytvářet prostředí, kde jsou emoce OK.
A teprve pak bych řešila knížky, kartičky, aktivity…. Když nebudou fungovat ty předchozí body, tak význam těchto činností bude minimální.
A co dělám?
Píšu články, pořádám tematické výzvy zdarma a téma emocí prostupuje můj kurz Jak podporovat děti při učení:).
