wellbeing: Kde je podstata?

Je pro vás wellbeing abstraktní pojem, nebo už máte jasnější představu?

Proč se o něm teď píše a kde může být riziko?

S čím začít, když se pro vás wellbeing stane realitou?

Proč se teď vyrojily články a příspěvky o wellbeingu?

Wellbeing je anglický pojem, který prosakuje do diskuze o českém školství na oficiálních místech.

Můžeme ho nají v dokumentu Strategie vzdělávací politiky České republiky 2030+Ač se tam slovo vyskytuje pouze čtyřikrát, tak odstavec věnovaný wellbeingu dětí celkem jasně a srozumitelně popisuje, že české děti nechodí do školy rády v mnohem větší míře než v jiných zemích a neexistuje zde systémová podpora toho, aby nezažívaly šikanu, stres, rozvíjeli dovednosti psychohygieny, ale i získávali povědomí o psychických obtížích a onemocněních.

V situaci, kdy polovina učitelů zažívá dlouhodobý stres a směřuje k syndromu vyhoření, je podpora wellbeingu učitelů možná jen snahou nalepit náplast na ránu s tepenným krvácením, ale doufejme, že lépe pozdě něž nikdy.

Dokument Jak zlepšovat učení, wellbeing a rovné šance žáků v ČR působí jako kdyby někdo zadal AI napsat univerzální dokument pro začlenění nějakého tématu do školství a na vynechané místo doplnil slovo wellbeing.

„Nejzábavnější“ je text na straně 25-26 o tom, jaká jsou rizika spojená se zaváděním systémové podpory wellbeingu: Nepřijetí z důvodu neporozumění významu wellbeingu, Formalismus (napíšeme si to do ŠVP, protože papír snese všechno, ale do reality se to nepropíše), Nepřipravenost aktérů k naplňování opatření, Neochota ke změnám, Jednostranné zaměření, vytržení tématu wellbeingu ze života školy jako celku.

Je celkem logické, že téměř vyhořelí učitelé nebudou ideálními aktéry pro zavádění podpory wellbeingu. Zároveň se už minimálně ve virtuálním prostoru objevily materiály, které se označily nálepkou wellbeing, ale bohužel z nich čpí výše zmíněný formalismus a zaměření na podružné detaily, které bez změny v základech nebudou mít žádný význam.

Wellbeing v sobě zahrnuje fyzické a psychické zdraví, pocit bezpečí (fyzického i emocionálního), dobré vztahy, zážitek úspěchu i smysluplnosti toho, co děláme a také materiální podmínky, které nám to všechno umožňují.

Je to obrovsky rozsáhlá oblast, do které se vejdou kartičky s emocemi, tělocvik, osvěta o úzkostných stavech, ale i diskuze o známkách, stresových situacích, nebo vybavení tříd.

Jak najít to, co nejvíc hoří a s čím začít?

Můžeme se zamyslet nad tím, jestli poznáme, kdy je nám dobře a kdy není. Zareagujeme na to svým chováním?

  • Kolik lidí chodí do práce, která je nebaví a potkává se s lidmi, kteří je vysávají?
  • Kolik lidí dlouhodobě zatíná zuby, aby vydrželo náročné období, které netrvá týden, měsíc, ale klidně několik let?
  • Kolik lidí má problém odmítnout nějaké prosby, požadavky, i když mají jazyk na vestě a sami by potřebovali pomoci?

Malé děti většinou velmi dobře poznají, když jim je dobře (mají uspokojené svoje potřeby) a když jim není dobře (něco jim chybí). Ty úplně nejmenší děti to dokáží dát najevo pláčem, batolata a starší děti záchvatem vzteku.  

Co se stane, když projeví svůj vztek školáci?

Dost často dostanou signál, že to není vhodné, a tak se postupně většina naučí neprojevovat se a emoce potlačovat.

Když potlačují emoce, tak se stávají necitliví ke svému tělu, na kterém se emoce projevují.

Když nejsou citliví ke svému tělu, tak vlastně nedostávají informace o tom, jestli jim je anebo není dobře.

Když nepoznám, že je mi dobře, tak nevím, co to znamená „dobře být“.

Když poznám, že mi není dobře, ale nemůžu s tím nic udělat. Tak zažívám bezmoc.

Bezmoc je velmi silná emoce.

Dlouhodobý zážitek bezmoci může vést k tomu, že děti nebudou samy sebe vnímat jako ředitele svých životů a budou se nechat vláčet okolnostmi.

 

Bohužel toto je ta lepší varianta. Zažívání bezmoci a stresu z tlaku na výkon může vést k velmi vážným psychickým problémům. 

A kde tedy začít?

Pro mě základ wellbeingu v tom, že děti povedeme k tomu, aby byly v kontaktu samy se sebou. Poznaly, kdy jim je dobře a kdy není. A podpoříme je v hledání řešení, když zjistí, že jim dobře není, a potřebují situaci/prostředí změnit.

Rozhodně to není lehký úkol.

Možná vás napadají prekérní situace, kdy dítěti není ve škole dobře, nechce tam být, ale nejsou podmínky proto, aby tam nechodilo.

Neexistují žádná jednoduchá a univerzální řešení, naopak lze najít spoustu drobných kroků, které mohou v součtu udělat velkou práci.

To že se děti cítí bezpečně je základní předpoklad proto, aby se mohly učit, a tak se tomu věnuju ve všech mých kurzech.

Určitě v dohledné době bude i vysílání ve FB skupině Klub Malého stromu, kde se podíváme na to, s čím lze začít. 

Těším se na virtuální viděnou

Karolina