Mikuláš, čert a poslušnost

Jak slavit Mikuláše jinak

Před dvěmi lety jsem na původní blog napsala článek o tom, jak jsem si nacházela cestu ke slavení svátku svatého Mikuláše a podělila se i o nápady na aktivity, které mi dává smysl s dětmi dělat.

Má tradice svatého Mikuláše smysl?

Blíží se prosinec a s ním i svátek, kdy z okna uvidíme potulující se Mikuláše, čerty a anděli, které si rodiče zvou domů, aby svým dětem zprostředkovali tento tradiční zvyk. A někteří možná i doufají, že by se to dalo využít jako taková chvilka výchovného působení na děti, co rostou jako dříví v lese.

Bydlíme v Liberci, v Sudetech. Moji rodiče se narodili v Polsku a na Volyni.  Podobně když se zeptáte dětí ve třídě, čí rodiče se narodili v Liberci (nebo poblíž), zvedne se ještě docela dost, ale ptáme-li se dál na prarodiče a praprarodiče, tak už je les rukou velmi prořídlý a často najdeme jen jednu dvě rodiny, které skutečně pochází odsud. A tak není divu, že tu jakási vykořeněnost čpí a volá potom udržovat tradice a hledat kořeny.

Když máte kořeny pevně rostlé v zemi, tak Vás neodfoukne ani větřík ani vichřice. Máte se k čemu vracet, o co opřít, čeho chytnout… no a pak přijde taková pěkná okostýmovaná tradice Mikuláše, čerta a anděla a vám se do toho chtějí hodit vidle, protože to absolutně nerezonuje s vašimi hodnotami a výchovou.

Někdo těžce nese strašení čertem. Věřím tomu, že nejedna historka o nočních můrách z návštěvy této trojice, je pravdivá… a tak místo dobrého anděla a zlého čerta, pak Mikuláše preventivně doprovází krásný anděl a „srandovní“ čert. Kdybychom z pohádek vymazali zlo, tak by jednak děj ztratil na dynamice a hlavně by to dobro nebylo moc vidět. A i my jsme každý den postaveni před malé a velké volby, jestli uděláme něco s dobrým úmyslem (v lásce) nebo se špatným (s lhostejností, vypočítavostí,…). A tak čert není to, co mi na téhle tradici vadí.

 

Mně vadí ta poslušnost

Naprosto nesouzním s tím, že bychom měli učit děti poslušnosti k autoritám. Asi všichni chceme, aby z našich dětí vyrostli dobří lidé se srdcem na správném místě. Trápí nás, když si vymýšlejí, perou se, ničí věci… Ale my naštěstí nemáme tu moc naplánovat dětem život a říct, jací budou a jak se zachovají v budoucnosti. Můžeme je zalévat, kypřit jim hlínu, hnojit… vytvářet prostředí, aby mohly růst a věřit, že se budou rozhodovat správně

Když si usmyslíme, že víme lépe než oni, co potřebují a budeme je učit žít podle toho, co jsme jim vybrali, poslouchat naše pokyny, protože my víme, co je dobré… tak je opravdu můžeme naučit poslouchat (zejména ty typy dětí, které nám chtějí vyhovět, protože nemají rády konflikty a chtějí přijetí a harmonii). Někdy je moc příjemné vypnout mozek a nechat se vést, nemuset dělat ta malá i ta velká rozhodnutí, co je dobré a co špatné… jen mechanicky opakovat, co nám říká hlas nad námi…

Ale opravdu chceme vychovat děti, které budou poslušně dělat a říkat věci, které jim nadiktuje někdo jiný…, někdo, kdo má nad nimi moc? Kde máme jistotu, že to bude „kladný hrdina“ a ne vůdce pouliční party, despotický šéf, manipulativní partner?

Když nám dítě odporuje, tak je to vlastně obrovská výhra, protože se pak bude schopno postavit i někomu, kdo by jím mohl manipulovat. Ale hlavně je to výzva pro nás rodiče, abychom se od dětí naučili, že i my si musíme pohlídat svoje hranice, svoji svobodu a to nejen před šéfy, matkami, tchýněmi, ale i před našimi dětmi:).

Koncept poslušnosti ve výchově rozděluje děti na hodné a zlobivé. Ale jak poznáme, že je to dítě zlobivé? Naprostá většina lidí se rodí dobrých, možná úplně všichni. 

Které miminko je hodné? To, které spí? 

Které batole je zlobivé? To, které rozbíjí věci a křičí? 

Které dítě ve školce je hodné? To, které nezaměstná paní učitelku? 

Které dítě ve škole je zlobivé? To, které se vrtí v lavici a povídá si o hodině? To, které běhá o přestávce s houbou po třídě a třeba ji i hodí na tabuli?

Možná když se na všechny případy podíváme blíž, tak tam u těch „zlobivých dětí“ budou „jen“ nenaplněné potřeby, které se postupem času mohou prohlubovat, cyklit a celá situace se může zhoršovat, zamotávat a vůbec nemusí být jednoduché řešení, jak z ní ven. A opravdu pak některé děti, někteří lidé, dělají věci, které jsou špatné. Když o lidech budeme mluvit, jako o těch, kteří udělali nějakou chybu, tak je tam naděje, že ji příště neudělají. Když řekneme, že jsou špatní, zlobiví, tak se jim to možná zapíše hodně hluboko, až tomu uvěří.

Znělo by hodně bizarně, kdyby čert předčítal místo seznamu zlobivých dětí „Seznam dětí s nenaplněnými potřebami,“ alepro mne je to bizarní ze své podstaty. Když přijmeme, že dítě nezlobí, jen neumělým způsobem komunikuje svoji nespokojenost, tak je blbost jiné odměňovat čokoládou a je trestat bramborami a uhlím.

Symbol svatého Mikuláše s čertem a andělem nám možná říká, abychom byli poslušní, ale ne k nějakým vnějším autoritám, ale naopak poslušní ke svému srdci, kde je ten kompas, který ukazuje, co je dobré a co špatné. 

Jak můžeme pojmout oslavu svatého Mikuláše?

Svatý Mikuláš je historická postava a stojí za ním příběh. Narodil se na území dnešního Turecka pravděpodobně do rodiny rybáře, byl velmi zbožný a po smrti svého otce prý všechen majetek rozdal. Už jako mladý se stal biskupem ve městě Myra. Vypráví se o jeho štědrosti a soucitu s chudými, cizinci a těmi, co se dostali do nesnází. v legendě o šlechtici a jeho třech dcerách je Mikuláš zachránil před velmi nedůstojnou a nečistou prací (ve veřejném domě), tím že jim hodil pytlík se zlatem oknem do pokoje. v pověsti o třech dětech, je zachránil před zlým hostinským, který je chtěl zabít (resp. je vzkřísil, když už je zabil).

Vyprávíme si legendu o svatém Mikuláši a povídáme si o štědrosti, ukazujeme si na mapě, kde je Turecko a mluvíme i o tom, jaké je tam počasí a že asi svatý Mikuláš nechodil oblečený, tak jak ho vídáme 5. prosince v našich ulicích.

Hrajeme hru na principu „Chodí pešek okolo“. Všechny děti sedí v kruhu, mají zavřené oči a koukají do země. Svatý Mikuláš chodí okolo a my mu zpíváme písničku (nebo část písničky), když dozní, Mikuláš před někoho vhodí zlato (míček) a utíká, aby ho nikdo nespatřil. Obradovaný chce zjistit, kdo mu zlato dal, běží za ním a snaží se ho chytit. Mikuláš se zachrání tak, že vběhne do nějakého domu, tj. oběhne kruh a sedne si na místo obdarovaného. Když se mu to povede, tak se stává Mikulášem obdarovaný, když ne, tak původní Mikuláš zkouší znovu obdarovat někoho jiného neviděn, nechycen.

Můžeme se přesunout i na hru ven, protože jsme se dozvěděli, že okolo prošel Mikuláš obdarovávat chudé lidi, ale měl děravý pytel na zlaťáky, a tak se mu část poztrácela v lese.

 

Venku na určeném území rozmístíme čokoládové peníze nebo nějakou náhradu, která je ale pro děti lákavá. Děti mají za úkol najít peníze, přineseme je na jednu hromádku a povídáme si s dětmi o štědrosti, a jestli nejsou někde na světě děti, které se mají hůř než my. A co bychom mohly udělat? Nakonec vždycky někoho napadne, že bychom se mohly rozdělit, a tak hromádku rozdělíme na dvě poloviny (ještě nacvičujeme dělení). Tu svou polovinu si děti sní, aby také poznaly Mikulášovu štědrost.

Mikuláš a štědrost

Návštěva jako dar

Další nápad na oslavu svatého Mikuláše k nám přišel přeloni v adventním kalendáři (od Valdštejnského imaginária z jičínské Lodžie). Byla v něm šablona na masku čerta a vybídli nás, abychom dodělali anděla a Mikuláše a šli někoho navštívit. Musím říci, že děti těšilo vyrábět masky i jít s kamarády na výlet v převlečení.

A já osobně ráda koukám z dálky na převlečené trojice, jak se potulují městem.

Co Vy máte či nemáte rádi na slavení svátku svatého Mikuláše?

Karolina

Chcete dostávat Holubí poštu od MALSTROMu?

Cesty příspěvků na sítí jsou nevyzpytatelné a mohlo by se stát, že Vám unikne nějaká výzva zdarma pro rodiče a pedagogy, nová aktivita, blogový článek atd.

Když se přihlásíte k odběru Holubí pošty, tak vám nic neunikne.