Máma
Máma. Jako moje máma? Nebo já jako máma svých dětí? Role mámy?
Být mámou je proces! A já dneska budu sdílet, jak ve mně tahle role zraje a jaký vliv na to mají různé zkušenosti i moje máma.
Dokonce se mi v článku podařilo popsat tři principy, které jsou pro mě v rodičovství důležité.
Tlak na dnešní mámy a mimoňství
Mámy jsou těžké téma. Ve chvíli, kdy se jimi samy staneme, začne další level našeho seberozvojového kurzu. I přestože máme pocit, že jsme si své dětské bolavé zážitky pojmenovaly a ohraničily tak, aby nás nedefinovaly, tak role mámy je takový velký test, jak se nám to podařilo. Nebo spíš série zkoušek.
Spousta z nás to chce dělat jinak než naše mámy a ani tak nejde o to, jaké používáme plíny, co doslazujeme a do důsledku možná ani o to, jak s dětmi mluvíme, kde spí, jestli je nosíme nebo vozíme. Podvědomě si osaháváme svoji prázdnotu v minulosti a opečováváme potřeby, které jsme jako děti pravděpodobně měly nedosycené. A jde nám to dobře nebo špatně v závislosti na tom, jestli se nám narodí dítě, které je nám podobné, nebo dítě, které to má úplně jinak. Lavírujeme mezi tlakem starších generací, protože „Takhle se to přeci nedělalo!“ Ale i tlakem moderních standardů, kdy za každou naší chybou čeká špatný vývoj nebo rovnou trauma.
A možná jste takový mimoň jako já a daří se vám ten tlak vypouštět. Najednou se stávají darem všechna dětská zranění, protože vás nechávají chladným výchovné názory příbuzných, které tím „dobrým“ přístupem vychovali ty pochroumané dospělé. Ale taky jste už tak dlouho ten, kdo to má nějak divně — jinak, že je jednoduché mít to podivně i v rodičovství. Navíc se snažíte obklopit dostatečným mužstvím podivínů, aby ten pocit vyloučení z kmene nebyl tak silný. A i když to není jednoduché, tak jste spokojení, že můžete žít podle sebe.
Krize přijde...
Tahle nějak vyrovnaně a spokojeně bych popsala svůj život před šesti lety. Nejroztomilejší je asi ta naivita, s jakou si člověk představuje, že má v pětatřiceti vyřešené všechny své bubáky a kostlivce.
A pak přijde zkušenost, která vás rozstřelí na maličkaté kousky, protože tne do nejhlubší podstaty vás samotných. Jsou to nálepky, které vám máma vtiskla do vaší vnitřní řeči. „Jsi zlá, sobecká a panovačná.“ A tak se celý svůj dospělý život snažíte, abyste taková nebyla. A stejně se to stane, protože ty nálepky jsou o lidech, kteří je říkají, a ne o vás samotných.
Málo kdo z nás vyrostl v rodině, kde byly děti bezpodmínečně přijímány. Přijímány i ve chvílích, kdy měly ty nepraktické emoce, jako jsou vztek, ale i smutek a strach. A tak v dospělosti volíme mezi strategií „Budu hodný, abych měl klid.“ Anebo „Budu dřív zlý já, než stačí někdo ublížit mně.“ Nic moc dospělé strategie a každá z nich má své limity.
Ti první mají tendenci mít soucit se všemi živými tvory. Nacházejí pochopení tam, kde by si měli nastavit hranici. A tak nejdřív zažívají nepříjemné chvíle, ale nakonec přijde nějaká výživná krize. Hranice jsou posunuty natolik, že i to nejmenší zvíře má příliš těsnou ohrádku. A volí mezi tím, jestli nadobro ztratí sebe, nebo se odřízne od svého okolí.
Už je to pět let, kdy jsem nevěřila tomu, že během několika dní měsíců může přijít člověk o tolik iluzí i lidí, které měl rád.
Možná proto se přesně v tuhle chvíli narodil můj nejmladší syn. Je otázkou, jestli někdo, kdo se narodil 23. prosince mě přišel spasit nebo vytrénovat.
Tak jako tak byl motivací, proč ty malé rozstřelené kousíčky poskládat dohromady. Naučit se žít se svojí zranitelností, i citlivostí. Znovu poznávat komu lze věřit a komu se vyhnout.
Co mi pomáhá v mateřství?
Kdysi jsem na jednom setkání rodičů s psycholožkou poslouchala rozhovor, kdy jedna maminka vyslovila myšlenku: „Ale kdybych nezažila v dětství to, co jsem prožila, tak bych z těch náročných situací nevyrostla Já.“ Pamatuju si, s jakou energií ji laskavě, ale pevně psycholožka zastavila. Mluvili jsme právě o těch hláškách, které se stávají naším vnitřním hlasem, a mají vliv na naši sebehodnotu. „Kde bych byla? Co bych dělala? Kdybych nemusela překonávat ty přesvědčení o vlastní nedostatečnosti.“ Byla myšlenka, kterou jsem si z toho odnesla.
Druhá zásadní myšlenka byla, že můžeme ty své rodinné vzorce posunout jen o kousek. Část vždycky předáme. Může to být náročné přijmout, ale má to v sobě i trochu úlevy.
Jako máma dávám svým dětem startovní čáru do dospělého života. Má smysl zkoumat své rodinné vzorce a zkoušet se rozhodovat, jestli mi slouží nebo mně škodí. Jsou dva principy, které hodně definují moje rodičovství. A vlastně to dost určuje i můj přístup ke vzdělání mých dětí.
Od lidí, kteří vzdělávají svoje děti klasicky, často slýchávám na adresu domškoláků (i dětí z alternativních škol), že je rodiče chtějí chránit a opečovávat a že pak nebudou připraveni na reálný (myšleno zlý) svět.
Je fajn si přiznat, že s tou první půlkou mají pravdu. Často jsou to mámy, které do rodin přinesou myšlenku na nějakou jinou formu vzdělávání a velkou roli v tom hraje i mateřský princip. Chtějí ochránit své dítě před náročnými situacemi. Pokud umíme pracovat svými zažitými vzorci, vnímáme svoje tendence, tak nechráníme děti před všemi výzvami, které je potkají, ale třeba jen těmi, které vyhodnotíme, jako zbytečné. Mně dává smysl, aby se moje děti vyhnuly známkování, biflování, systému odměn a trestů, ale nedává mi smysl, aby nikdy nezažily nepohodlí, nepříjemné emoce, neúspěch. (Ne že by to zařídit šlo:).
Když své dítě chceme ochránit před většinou náročných situací, tlačí nás to do role, kdy chceme mít nad životem velkou kontrolu. A tak rodiče, kteří se bojí neúspěchu, mohou dětem vybírat školy zaměřené na výkon, po odpoledních přidávat kroužky a později i doučování. Anebo vyberou prostředí, kde je tlak na výkon minimální. Rodiče, kteří se bojí, že jejich dítě nebude oblíbené, vybírají dětem kamarády, pořádají oslavy, zajišťují sociální kontakt. Anebo vybírají školu, kde se pracuje se vztahy a je důležitý způsob komunikace. Někteří rodiče mají tendenci mít kontrolu nad prostředím, jiní kontrolují jen své děti. Obojí je dost vyčerpávající.
Ale překonávat své strachy a mít důvěru v dítě, v proces i v okolní svět je taky velký level. Jsem máma čtyř kluků, která si včas přečetla, že kluci jsou prvních zhruba šest let orientovaní na mámu, pak cca do 12 let na tátu, a pak na jiný mužský vzor. A v tom „máma období“ už je jenom můj nejmladší syn. Možná protože to jsou kluci, tak je pro mě jednodušší pouštět je a věřit tomu, že pro svůj zdravý vývoj potřebují jiné impulzy.
Když to po sobě čtu, tak mi to zní celkem snadno. A přesto vím, že za tím je spousta energie – v přijetí, opouštění, odpouštění… Ale i té úplně praktické, jak každý měsíc mít dostatek peněz, abychom mohli takhle žít.
Jaký dar mi dala moje máma?
A tohle by úplně stačilo. Věřím tomu, že samotné rodičovství je dostatečně rozvojové a nepotřebujeme nic dalšího. Jen vesmír si asi myslí něco jiného.
Je to článek o mámách, a tak se vracím k té své. V létě jí bylo 77 let a poslední 3 roky ztrácí paměť i motivaci žít. Aktuálně si pamatuje věci, které se staly před 10 lety, ale ne to, co se odehrálo před 5 minutami.
Poslední 2 roky byly náročné. Víte, že je to člověk, díky kterému jsou pro vás některé situace v dospělosti supertěžké. Bojujete za sebe i svoje děti, abyste nepředávala nefunkční vzorce. Stojí vás to spoustu energie a do toho se vaše máma postupně odpojuje od světa. Ale jen duší, schránka tu zůstává a ten svět se o ní musí postarat. A vy najednou musíte sebrat sílu a být tím, kdo se postará. Dělit čas mezi ní a svoje děti. A vlastně nechcete.
Někdo to umí. Vykašlat se na všechno, co je nepříjemné.
A na někdo ne.
Chtěla jsem, aby co nejdéle mohla bydlet u sebe doma. Chtěla jsem jí dopřát, aby se i v takovém stavu mohla rozhodovat sama a aby mohla mít život takový, jaký by chtěla mít.
A nakonec jsem musela přijmout, že už není schopna se rozhodovat a musím vzít ta těžká rozhodnutí na sebe. Máma se v červnu přestěhovala do domova se speciální péčí pro lidi s Alzheimerem. I přes všechnu péči a profesionalitu, kterou tam dostává, to není žádný domov.
Vycvičená se sama sebe ptám, o čem je tahle lekce? O tom, abych se naučila znát a přijmout svoje limity? O tom, že pocit, že nejsem dobrá dcera tu vždycky byl a bude? O tom, že jiné dítě stejné matky se k tomu může postavit úplně jinak a nenechá se ničím zatížit? O tom, proč některé vzorce/hodnoty jsou tak silné, že nedávají možnost volby?
Měla jsem tolikrát za poslední rok vztek. Na mámu, že mě v tom nechala. Na sebe, že jsem se na to všechno nevykašlala už dávno.
Alzheimer se nestane ze dne na den. Neznám příběhy ostatních lidí, ale u mámy to odpojení od světa přišlo naprosto plynule z nezájmu. Měla jsem vztek, že se vlastně už dávno rozhodla, že ji jiní lidé nezajímají, postupně vypouštěla co/kdo je pro ni důležité, až z toho nezbylo nic.
Věřím tomu, že ve vzteku je vždycky ukrytá i důležitá zpráva pro nás, jen ji někdy nechceme vidět. Jsem jiná než moje máma, mám jiné hodnoty i jiný život, přesto mám tendence utíkat do svého vnitřního světa, i když je to z úplně jiných důvodů, než měla ona.
A podobné paralely jsem schopná najít i u jiných rozhodnutí, které v minulosti udělala. Z jiných důvodů, jinak, ale přesto tam lze objevit stejná tendence.
Některé dary se mohou na první pohled zdát danajské, ale možná mají svůj význam.
Jako spousta mám i já velmi často překračuju svoje limity, jedu na dřeň a špatně hledám čas a prostor, jak dobít svoje baterky.
I u situace s mámou jsem jela přes svoji kapacitu. Věděla, že bych se o ni nezvládla postarat sama a vzít si ji domů. A musela tohle svoje omezení přijmout. (A přijímat ho při každé návštěvě Alheimer Homu.)
Ale je to jen jedna disciplína. Ve chvíli, kdy na sebe naráží mateřský princip (postarat se, zajistit dobré podmínky pro děti, konteinovat emoce dětí, …) a respekt ke svým limitům a potřebám, dost často vyhrává ta „máma“ v nás.
Když pak najednou vidíte, jak se z vaší mámy stala „prázdná nádoba“ a vás to strašně štve, tak přemýšlíte, kde se stala ta prázdná nádoba z vás. A jaký vzor tím dáváte svým dětem.
„Kde je ta rovnováha v tom, kdy se starat o děti v přítomnosti a kdy se postarat o sebe, abych byla dobrým vzorem pro budoucnost?“
Jestli čekáte univerzální správnou odpověď, tak tu nemám.
Možná je v tom neustále se ptát sama sebe a nebát se si pravdivě odpovídat, i když to není nic příjemného.
Ať je líp...
Nejsem sama, kdo letos prožívá náročný rok. Mnoho mých přátel a jejich přátel i příbuzných žije těžké příběhy a musí hledat sílu na to, aby to zvládli. Jejich nejbližší jsou nemocní, odcházejí, bojují se sebou i se svými démony, rozcházejí se.
Takový je život. I přesto doufám, že se nám v roce 2025 povede všem aspoň o trochu lépe.
Karolina
P. S. : A pro ty, co rychle přelétly text a nenašli dostatečně tučně vyznačené tři principy, podle kterých se v mateřství řídím a pomáhají mi, tak malé shrnutí:
- Jako máma mám velký vliv na to, jakou budou mít moje děti startovní čáru (sebehodnotu) a záleží na tom, co jim říkám, protože se to stává jejich vnitřním hlasem.
- Naše (nefunkční) rodinné vzorce můžeme posunout jen o kousek. Ale i tak má smysl je zkoumat a znovu a znovu se rozhodovat, co je v životě moje hodnota (můj směr).
- Mým úkolem je pustit děti do života a dát důvěru jim i procesu.
